Důsledkem Archimédova zákona je různé chování těles v kapalině. Výslednice F těchto sil má směr síly větší a velikost rovnou rozdílu velikostí obou sil. Označíme V objem ponořeného tělesa, ρ_T průměrnou hustotu tělesa a ρ hustotu kapaliny. Pak velikost tíhové síly určíme F_G = ρ_TVg a velikost hydrostatické vztlakové síly F_vz = ρVg. Porovnáváme-li velikosti těchto sil, může nastat jeden ze tří případů:

1. F_G < F_vz, ρ_T < ρ - těleso plove, jestliže hustota tělesa je menší než hustota tekutiny
2. F_G > F_vz, ρ_T > ρ - těleso klesá ke dnu, jestliže má větší hustotu než tekutina
3. F_G = F_vz, ρ_T = ρ - těleso se vznáší, když hustoty tekutiny a tělesa jsou si rovny.

Tyto případy platí i pro ohraničený objem plynu anebo kapaliny. Olej plave na vodě, voda plave na rtuti.

Zajímavý případ nastane v případě, kdy těleso bude na hladině plovat, tedy ρ_T < ρ. Potom objem ponořené části tělesa V´ bude ve stejném poměru k celému objemu tělesa V jako poměru hustot ponořené části tělesa ρ_T a kapaliny ρ
Tak například ledovec o hustotě 939 kg.m^-3 plující ve slané vodě o hustotě 1 024 kg.m^-3 bude ponořený z 939/1024 = 91,7 %. Podle různého ponoření tělesa do kapaliny se určuje hustota kapalin hustoměry. V kapalině s větší hustotou působí na hustoměr větší vztlaková síla, proto se hustoměr méně ponoří.

V kapalině však plavou také tělesa zhotovená z materiálu o větší hustotě, než je hustota kapaliny. Na tomto poznatku je založena stavba lodí. Vzhledem k velkému vytlačenému objemu vody a menší průměrné hustotě lodi zůstává např. značná část ocelové konstrukce lodi pod hladinou. Loď se nepotopí, protože obsahuje dutiny vyplněné vzduchem, jehož hustota je velmi malá, takže průměrná hustota tělesa je pak menší než vody.

Charakteristickou veličinou lodí je nosnost. Udává se jako hmotnost přípustného lodního nákladu při plném ponoru lodi. Je to rozdíl mezi hmotností plně naložené lodi a lodi prázdné. Hmotnost lodi i s nákladem se nazývá tonáž (uvádí se v tunách). Plná tonáž je dána ponořením lodi po tzv. čáru ponoru. Přitom hmotnost vytlačené vody neboli výtlak lodi je rovna tonáži. Nosná síla ponorky se reguluje pomocí vodních komor. Plní-li se komory vodou, ponorka se potápí, vytlačuje-li se voda z komor vzduchem, ponorka se vynořuje.

Podle principu akce a reakce působí plovoucí těleso na kapalinu svou tíhou F_G soustředěnou v jeho těžišti T a rovněž kapalina působí na těleso vztlakem F_vz, rovným tíze tělesa. V obecném případě tvoří tyto dvě síly dvojici, která natáčí plovoucí těleso do takové polohy, v níž obě síly leží na společné svislici, kterou nazýváme osou plování. O stabilitě plování tělesa rozhoduje vzájemná poloha tzv. metacentra M a těžiště T. Metacentrem nazýváme průsečík vztlakové síly s osou plování při vychýlení osy plování ze svislé polohy. Je-li metacentrum M nad těžištěm T, stáčí dvojice sil, vzniklá vychýlením osy plování, těleso zpět do původní polohy. Takovou polohu tělesa nazýváme stabilní (stálou). Kdyby leželo metacentrum pod těžištěm, pak by dvojice sil výchylku ještě zvětšovala, a to tak dlouho, pokud by těleso nepřešlo do nějaké stabilní polohy. V tom případě hovoříme o poloze labilní (vratké). V případě, že metacentrum splývá s těžištěm tělesa, hovoříme o poloze indiferentní (volné).


Znalost polohy metacentra je důležitá u lodí, u nichž se s ohledem na složitost tvarů a struktur hustot látek obtížně určuje. Je-li metacentrická výška lodi velká, je loď sice stabilní, avšak do své rovnovážné polohy se při kymácení vrací rychle. Je-li metacentrická výška lodi malá, loď se lépe přizpůsobuje vlnám, avšak je labilnější. Uvádí se, že optimální metacentrická výška je kolem 5 % šířky lodi. Labilními loděmi byly například španělské galeony, které měli na zádi až pět pater ubikací.

Na existenci vztlakové síly v plynech je založeno vznášení těles ve vzduchu. O tom, že se tělesa mohou vznášet ve vzduchu pomocí horkého vzduchu, věděli už staří Číňané a Inkové v Peru. Po řadě neúspěšných pokusů svých předchůdců v listopadu roku 1783 bratři Jacques a Joseph Montgolfierové vypustili v Paříži horkovzdušný balon ("montgolfiéru") o objemu 2000 m³. Balon byl naplněn vyhřátým vzduchem. Pařížský fyzik Jacques Alexandre Charles zdokonalil balon tím, že ho zmenšil (měl objem 380 m³) a naplnil vodíkem. 21. října 1783 se v něm vznesli první odvážní vzduchoplavci, fyzik Jean Francois Pilatre de Rosier a markýz d´Arlandes. O dva roky později se Pilatre stal první obětí vzduchoplavby, když se mu vodíkem plněný balon vzňal. Dalším vývojovým stupněm byl řiditelný balon z roku 1884 od Renarda s elektromotorem a Resslovými šrouby a Zeppelinův balon s tuhou kostrou z roku 1898.