Představme si motorovou loďku, která pluje po hladině řeky. Vzhledem k břehům řeky koná loďka dva pohyby současně: je unášena proudem a poháněna motorem.


Označme rychlost proudu vzhledem k břehu v₁, rychlost loďky vzhledem k břehu v₂. Jestliže rychlosti v₁ a v₂ mají různý směr, pak výslednou rychlost v loďky vzhledem k břehům řeky dostaneme složením rychlostí v₁ a v₂ pomocí vektorového rovnoběžníku. Výsledná rychlost je vektorovým součtem obou rychlostí
V klasické mechanice platí tzv. princip nezávislosti pohybů (princip superpozice): koná-li hmotný bod současně dva a více pohybů, je jeho výsledná poloha taková, jako kdyby konal tyto pohyby po sobě, a to v libovolném pořadí.
Tohoto principu využíváme při studiu pohybů, které můžeme rozložit na několik současně probíhajících pohybů.

Dříve byl tento zákon velmi těžko chápán. Aristoteles se domníval, že se země nemůže otáčet, že musí být v klidu, jinak by se stalo, že by těleso volně spuštěné nepadalo svisle dolů, ale spadlo by stranou, protože by se zeměkoule otočila. Tento problém zkoumal i Galileo Galilei v Dialogo sopra i due massimi sistemi del mondo, Tolemaico e Copernicano, kde píše v řeči Sagreda: “Uzavřete se s nějakým přítelem do místnosti co možná veliké v podpalubí nějaké lodi. Opatřte si sem mušky, motýly a podobnou létavou havěť. Budiž zde též velká nádoba s vodou a rybka v ní. Zavěste dále nahoře nějaké vědérko, z něhož by kapala voda do jiné úzkohrdlé nádoby dole stojící. Pozorujte bedlivě, pokud loď jest v klidu, jak ona zvířátka létají stejnou rychlostí na všechny strany místnosti. Ryby, jak bude vidno, poplavou stejně ve všech směrech a kapky budou všechny padati do nádoby dole postavené. Hodíte-li příteli nějaký předmět, nebude třeba činiti to v jednom směru prudčeji, než v druhém, budou-li vzdálenosti stejné. Skočíte-li rovnýma nohama, doskočíte na všechny strany stejně daleko. Pohybuje-li se nyní loď libovolnou rychlostí, v žádném z těchto úkazů nepostřehnete nejmenší změny, bude-li jen pohyb rovnoměrný a nebude sem tam kolísati – z čehož nepoznáte zda loď pluje či stojí.” (upraveno podle [42]).

Dalším, který zkoumal skládání pohybů, byl jezuita Gassendi, který popsal zajímavý jev: když jezdec jedoucí na koni vyhodí kámen nad sebe, tak ho chytí zpět do ruky. Vysvětlení bylo v té době nemožné. Gassendi rozložil pohyb na svislý a vodorovný a svoje tvrzení dokázal dalším pokusem, kdy nechal padat kámen těsně u stožáru plující lodi (aplet). Kámen dopadl těsně u stožáru (jak předpokládal) a ne za něj (jak předpokládali jeho vrstevníci a předchůdci).