Měsíce planet
Slunce
Slunce je hvězda. Kolem Slunce obíhají planety, trpasličí planety a malí tělesa sluneční soustavy.
Planet je osm a všechny je naleznete v tomto modelu.
Mezi trpasličí planety patří například Pluto, Ceres, Pallas. Všechno ostatní patří mezi malá tělesa sluneční soustavy. Některá křižují dráhu planety Země a mohou se s ní srazit. Mezi tato malá tělesa patří také komety, které mají velmi eliptickou dráhu a tedy se jednou dostávají velmi blízko Slunce a vytvoří nádhernou vlasatici s dlouhým ohonem, a pak se zase vrátí do vzdálených končin sluneční soustavy, kde jsou to nenápadné hroudy ledu a prachu.
Merkur
Merkur nemá žádný měsíc.
Venuše
Venuše nemá žádný měsíc.
Země
Země má jeden měsíc, který se jmenuje nečekaně – Měsíc. V poměru k planetě je výjimečně velký (průměr 3476 km), a má na ni tedy velký vliv. Tento vliv je znám pod pojmem slapové síly a jeho nejznámějším projevem je mořský příliv a odliv.
Bez Měsíce bychom také nemohli pozorovat zatmění Měsíce (to je zřejmé), ale ani zatmění Slunce (Slunce je zakryto právě Měsícem), které patří mezi nejpůsobivější nebeská představení.
Měsíc můžeme pozorovat téměř každý den a sledovat změnu jeho fází od první čtvrti, přes nápadný úplněk k poslední čtvrti a zpět k novu. Tehdy nám Měsíc jakoby zmizí, protože na celé k nám přivrácené straně je noc.
Na měsíční tváři již pouhým okem spatříme tmavá místa, kterým se říká moře. Ovšem nejsou to moře vody, nýbrž moře kdysi dávno vylité lávy.
Ještě jedna zajímavost – Měsíc, i když se točí kolem své osy, tak k nám přivrací stále stejnou stranu a my nikdy ze Země neuvidíme jeho druhou polovinu. Říká se tomu vázaná rotace a podléhá jí většina měsíců v soustavě. Ze Země tedy není možné spatřit jeho odvrácenou stranu. Kvůli tzv. libracím („kývání“ Měsíce), lze ale pozorovat až 57 % jeho povrchu.
Mars
Mars má dva malinké měsíce – Phobos (rozměry 27x22x19 km) a Deimos (rozměry 15x12x11 km). Jsou to zřejmě gravitační silou zachycené kusy skály (asteroidy). Oba jsou přivráceny stále stejnou stranou k Marsu a není na nich přítomna atmosféra.
Phobos se nachází na oběžné dráze blíže k planetě a obíhá ji 3x rychleji než se ona sama otáčí, což způsobuje zpomalování oběhu a snižování vzdálenosti. Phobos se kvůli brždění o atmosféru Marsu k planetě stále přibližuje a odhaduje se, že za 50 milionů let do planety narazí. Největším objektem na Phobosu je kráter Stickney (9.6 km v průměru).
Deimos je podobně jako Phobos objekt s nízkou gravitací posetý krátery. Oběžná dráha Deimosu se na rozdíl od dráhy Phobosu prodlužuje
Jupiter
Čtyři největší měsíce Jupitera objevil již na počátku 17. století Galileo Galilei svým dalekohledem. Jmenují se Ió, Europa, Ganymédes a Kallistó (řazeno podle vzdálenosti od planety), souhrnně se jim říká galileovské měsíce a je to neuvěřitelně rozdílná čtveřice světů.
Největší měsíc Jupitera Ganymédes (5262 km) je současně největším měsícem ve sluneční soustavě a je dokonce větší než planeta Merkur. Ganymédes je podobně jako Kallistó tvořen napůl z ledu a napůl z hornin. Ovšem zde jsou patrné projevy tektoniky – tedy pohyby povrchové vrstvy měsíce. Nalezneme zde tedy různé brázdy, pánve, zlomy…
Kallistó (průměr 4821 km) je měsíc tvořený ledem promíchaným s horninami, jehož povrch je poset impaktními krátery, které jsou díky obnažení ledu světlejší než okolní terén. Je to těleso s povrchem nejvíce posetým krátery a zároveň nejstarším známým (4 miliardy let) v celé sluneční soustavě.
Ió (3643 km) vyniká svou vulkanickou činností, kterou objevily vesmírné sondy Voyager. Nejedná se ale o sopky žhavého kamení, nýbrž o sopky síry. Tvář tohoto měsíce připomíná sýrovou (sírovou) pizzu.
Europa (3122 km) je zase nejhladší těleso ve sluneční soustavě. Je totiž pokryto několik kilometrů silnou vrstvou ledu, pod kterou se pravděpodobně ukrývá oceán tekuté vody, která různými prasklinami může vytékat na povrch a zalévat eventuelní krátery. Je to nadějné místo pro alespoň mikroskopický život.
Jupiter má celkem známých více než šedesát různě velkých měsíců a jejich počet se pravděpodobně bude dále zvyšovat.
Saturn
Největším měsícem Saturnu je Titan (průměr 5150 km), který je, stejně jako dva Jupiterovy měsíce, větší než planeta Merkur. Jeho výraznou zvláštností je hustá atmosféra až z 99 % tvořená dusíkem, a pak ještě argonem a methanem. Nedávno (14.ledna 2005) na jeho povrch dosedlo přistávací pouzdro Huygens, které provádělo různá měření během sestupu atmosférou a poslalo také unikátní snímky povrchu. Podle posledních výsledků sondy Cassini to vypadá, že pod povrchem se ukrývá oceán tekuté vody a čpavku.
Řazeno dle velikosti následuje Rhea (1530 km), která je tvořena převážně z ledu a její povrch je hustě pokryt impaktními krátery.
Japetus (1436 km) je další zvláštností mezi měsíci. Jedna jeho polovina je světlá jako lehce zašpiněný sníh a druhá polovina (ta ve směru pohybu kolem planety) je tmavá jako asfalt. Dosud nikdo nedokázal spolehlivě vysvětlit proč. A další zvláštnost najdeme na povrchu – asi 1300km dlouhý, zhruba 20km široký a až 13km vysoký pás pohoří pěkně kolem rovníku. Vypadá to, jako by měsíc někdo slepil ze dvou půlek a ven vyteklo trochu lepidla.
Měsíc Dione (1120 km) má větší hustotu než ostatní měsíce, protože obsahuje trochu víc hornin na úkor ledu. Na pozadí tmavých oblastí vynikají spletité sítě světlých paprsků, které jsou zapříčiněny obnaženými pohořími.
Tethys (1060 km) je středně velký ledový měsíc s 400km kráterem Odysseus a s 2000 kilometrů (přes dvě třetiny obvodu měsíce) dlouhou prasklinou na povrchu – toto údolí se jmenuje Ithaca Chasma.
Povrchu měsíce Mimas (400 km) dominuje obrovský kráter (140km) velikosti třetiny průměru měsíce. Pokud jste viděli film Hvězdné války, jistě si při pohledu na snímek měsíce vzpomenete na Hvězdu smrti.
Enceladus (500km) je ledový měsíc s popraskaným a rozbrázděným povrchem z něhož unikají výtrysky ledu, které tímto materiálem zásobují Saturnův prstenec E. Poslední průzkumy naznačují přítomnost organických molekul nutných pro vznik života. Tento měsíc je zřejmě nejsvětlejším tělesem ve sluneční soustavě – odráží 99% dopadajícího světla.
Phoebe (220km) je měsíc téměř kulatého tvaru, velmi tmavý (odráží jen 6% světla) a je hojně posetý krátery (největší má průměr 100km). Obíhá kolem planety obráceně, což by nasvědčovalo, že byl Saturnem zachycen až dodatečně.
Saturn má dosud známých šest desítek různě velkých měsíců.
Uran
Na ledovém měsíci Oberon (průměr 1522 km) jsou světlé krátery s tmavými skvrnkami uprostřed. Jedná se zřejmě o vylitou znečištěnou (možná uhlíkem) vodu, která zde zmrzla v podobě jezírka.
Největším měsícem je Titania (1580km), který je posetý spoustou kráterů, několika obřími impaktními pánvemi a několik set kilometrů dlouhými příkopy. Vyskytují se zde náznaky malé vnitřní aktivity měsíce.
Umbriel (1170 km) je dost tmavý měsíc se starým povrchem pokrytým množstvím kráterů. Na severním pólu ale jeden kráter vytváří světlý prstenec.
Ariel (1160 km) nám ukáže mohutně rozpraskanou kůru, dlouhá klikatá údolí a propadliny zalité ledem. Najdeme zde málo velkých impaktních kráterů, zato hodně malých.
Miranda (470 km) je bizarní měsíček se záhadnými útvary na povrchu. Dominuje mu velké světlé písmeno „V“ na pozadí tmavého obdélníku. Na povrchu se nacházejí také dvě velké oblasti s rovnoběžnými údolími a hřebeny s výškovými rozdíly až 20 kilometrů. Nalezneme zde též menší krátery, zlomy a praskliny.
Uran má zatím 27 známých měsíců – některé z nich jsou pouze desetikilometrová tělesa.
Neptun
Triton (průměr 2700 km) má rozpraskaný povrch, který spolu s absencí impaktních kráterů svědčí o vnitřním neklidu tohoto měsíce. Má velmi jemnou atmosféru složenou převážně z dusíku. Povrch je velmi chladný, je tvořen dusíkatým a metanovým ledem s příměsí prachu a je zasýpaný sněhem ze stejného materiálu. Tmavé oblasti na polovině měsíce jsou zřejmě nánosy uhlíkového prachu z obrovských (8km vysokých) gejzírů, které jsou odváty až 140km daleko.
Malý měsíček Protheus (400 km) nevykazuje stopy geologické aktivity. Jsou na něm patrné pouze známky impaktních kráterů. Jeho povrch je velice tmavý, protože odráží pouze 6% dopadajícího světla. Tento měsíc byl objeven až sondou Voyager 2. Sice je dost velký na objevení ze Země, ale je příliš blízko planety, takže se utápí v jejím jasu.
Neptun má celkem třináct známých měsíců.